Před čtyřmi lety, v létě, jsem si jako zastávku mezi střední a vysokou vybrala přivýdělky v zahraničí. Pracovala jsem v UK, v Londýně. Ačkoli dva-tři měsíce nepřinesou hodnotu několikaleté pracovní zkušenosti, musela jsem si projít všemi povinnostmi zahraničního aplikanta o job.
Do Londýna jsem cestovala se zavazadly a třemi výhodami. Střední škola a předchozí krátké pobyty v zahraničí pozvedli mou angličtinu na level, se kterým jsem po prvním týdnu ostychu speakovala víceméně bez problémů. Druhou výhodou byl fakt, že ubytování jsem měla dohodnuté po známosti – sdílela jsem pokoj s jedním klukem, a platila jsem jen za elektřinu a vodu. Třetí, nesporně největší výhoda byla, že robotu jsem měla dohodnutou ještě před příjezdem. To jsem však ještě netušila, že se mi odtud neozvou. Jednalo se o práci uklízečky, tzv. cleaning lady. Pohovor jsem absolvovala, když mi však nezavolali ani po týdnu a půl, a můj čas a finance mi utíkali, musela jsem hledat jiné možnosti. Při posílání CVčiek se zájmem o au-pair mi doporučili uvést jako ovládaný jazyk i polštinu (nevadí, že ji neovládám), a trochu nadnést moje minimální zkušenosti s péčí dětí. Věřím tomu, že kdyby počkám déle, nějaký rodič se po zhlédnutí mého impozantního životopisu ozve 🙂
Avšak naskytla se lepší příležitost. V našem domě obývaném čistě Slováky bývala i jedna Němka. Jmenuje se Anna a v té době byla manažerka jedné pobočky kaváren Starbucks. Akorát hledali nového baristu (to je právě ten týpek, co Vám připraví caffe latte macchiato s karamelovým sirupem, sójovým mlékem a šlehačkou na vrch) a tak jsem začala dělat v Starbucks, spolu s Poláky, Turky a Indy. Pro mě v té době a věku to byla neskutečně zajímavá a obohacující zkušenost z pohledu výměny mezikulturních zkušeností.
Začínala jsem jako každý jeden nesmělý barista – utíráním stolů a mytím nádobí. Po dvou týdnech jsem byla „povýšena“ a začala jsem se učit „míchat drinky“ a zacházet s pokladnou. Po pár dalších týdnech jsem se konečně zaběhla a mohla jsem začít pendlovat mezi jednotlivými pobočkami (v případě, že jsem si chtěla víc přivydělat). Plat byl takový akorát, nic navíc, na hodinu kolem 6-7 liber.
Přestože mi robota padla jakoby z nebe rovnou do náruče a velmi jsem se při hledání a vyřizování přetrhnout nemusela; zaučování se, stres z toho, když zákazníkovi nerozumíte nebo ze špatně vyšlehaného mléka mi dal určitou lekci do života. Hádám nejvíc stresový bylo, když jsem si musela v září vymyslet výmluvu mého náhlého odchodu a říct všem čau-bye. Čekal mě totiž zápis do školy a s ním další lekce do života.
